Fotky z prosluněné Francie jsou tu!

Už nějakou dobu jsem pokukoval po Francii, po levandulích, horách a smradlavých sýrech. Když se tedy naskytla možnost se na všechny tyto věci podívat s Jirkou Stránským pěkně zblízka, neváhal jsem a jel. Čekalo nás pekelné vedro, parádní silničky, skvělé bagety a nakonec i nějaké to focení. I když ne vše nám vyšlo tak, jak jsme doufali, vraceli jsme se plní zážitků se spálenými nosy a kartami přetékajícími fotkami. Jako vždy výběr toho nejlepšího najdete v galerii Francie. Snad na Vás při prohlížení galerie také dýchne trocha té letní, levandulí provoněné atmosféry. Jestli se chcete o naší cestě dozvědět něco víc, trochu se o ní rozepíšu dále.

Galerie fotografií z Francie

Naše cesta měla trvat týden, od Soboty 11.7 do Neděle 19.7. V sobotu ráno jsem tedy vyrazil směrem na sever, do českého švýcarska, kde jsme se setkali s Jirkou Stránským, přesedlali do auta na cestu a vyrazili nabrat zbytek naší fotoparty. Po dlouhém přejezdu přes Německo jsme se dostali až do švýcarských alp, kde jsme zdolali horský průsmyk Furkapass. Protože jsme už měli za sebou celkem dlouhou cestu, a oči za volantem se začínaly nebezpečně zavírat, zastavili jsme na vrcholu průsmyku a přímo pod hvězdami jsme si ve výšce 2430 m.n.m ustlali ke krátkému spánku. Po necelých 3 hodinách spánku už byl čas vstávat, popadnout fotovýbavu a jít k nedalekému ledovci fotit východ slunce. I přes vymetenou oblohu bez mráčku bylo co fotit. Majestátní ledovec se plazil údolím obklopený horami, na jeho čele z malého jezírka padaly masy vody kaskádami vstříc dlouhé cestě na dno údolí, výhled na okolní kopce jako z pohádky, no prostě paráda.

Francie_150712-3-Pano

Protože nás ale čekala první túra, na kterou jsme se měli vydávat z Chamonix, vzdáleného asi 180Km, nemohli jsme se tu příliš zdržovat. Po krátké snídani a troše kochání jsme nasedli do aut a vydali se směrem k Francii. Do Chamonix jsme přijížděli v době oběda, připravili se na cestu a zjistili, že trasa, kterou jsme měli před sebou, bude vše, jen ne snadná. Šlo o výstup k jezeru Lac Blanc v pohoří Aguilles Rouges, sousedícím s masivem Mont Blancu. Čekalo nás stoupání z 1300m.n.m do 2450m.n.m, ve 30ti stupňovém vedru, s plnými krosnami na zádech. V kombinaci s nedostatkem spánku a únavou z cesty to z výstupu udělalo celkem nepříjemnou záležitost. Francie_150712-34-2K jezeru jsme se škrábali z posledních sil, odměnou nám ale byl krásný západ slunce s výhledem na protilehlé stěny s nasvíceným vrcholem Mont Blancu a svěžím horským vzduchem. Když jsme dofotili, opět jsme si ustlali pod hvězdami a konečně ulehli k pořádnému spánku. Odpočatí jsme se probouzeli do zataženého rána, které sice nedalo vyniknout barevnému východu slunce, ale hory odrážející se v nehybné hladině byly dostatečnou kompenzací. Po snídani jsme se opět vydali na cestu – čekal nás sestup zpět do údolí. Kolena dostaly zabrat, v sandálech se nám udělaly puchýře na puchýřích našich puchýřů, hůlky se při zachraňování pádů lámaly, ale nakonec jsme v jednom kuse došli k autům. Po krátkém obědě byl čas na další přesun.

Z Chamonix už jsme jeli napřímo do Provence, do oblasti Valensole – země vyhlášené svými levandulovými poli. Při příjezdu na nás čekalo celkem vtipné překvapení. Ukázalo se totiž, že Provence je ještě vyhlášenější, než jsme si mysleli. Už od prvního pole byly u každého řádku vyskládaní turisté a fotili ubíhající řádky. Někteří fotili levanduli, jiní portréty i se studiovými světly, viděli jsme dokonce i drona, klouzajícího rozpáleným vzduchem nad levandulí. Nezbývalo, než najít ideální pole, a připojit se k davu. Francie_150714-110Každý si našel svůj řádek a už se fotilo. Vzduchem silně voněla levandule, všude bzučely tisíce včel a my zjišťovali, že technicky to nebude taková procházka růžovým sadem, jako jsme si mysleli. V podobném duchu se poté nesly i další dny – jezdili jsme od pole k poli a hledali dobré kompozice. Dny byly extrémně dlouhé a teplé. Kolem druhé odpolední stoupaly teploty tak vysoko, že člověka opouštěla chuť k životu. Zvlášť když viděl vymetenou oblohu, nikde kolem ani kousek stínu a na obzoru opar, který nedával příliš nadějí na dobrý západ slunce, zato úspěšně kazil jakýkoliv záběr si člověk usmyslel. Když už teploty dospěly k našemu limitu, konečně jsme se vydali ke kaňonu Verdon, kde jsme strávili jedno příjemné odpoledne u vody a mohli se tak alespoň trochu zchladit.

Druhý den jsme se potom vydali horskou silničkou hlouběji po úbočí stěn Verdonu, až do malé vesničky Châlet de la Maline, ze které jsme scházeli dolů do kaňonu. Trochu nás ovšem překvapil vzduch. Na rozdíl od suchého horka v polích, v kaňonu panovala vysoká teplota kombinovaná s vysokou vlhkostí, takže když jsme konečně sešli k řece, byli jsme mokří od hlavy k patě. O to lepší potom byla možnost zalézt i se stativem přímo do vody a fotit záhyby řeky mezi vysokými stěnami Verdonského kaňonu. Naneštěstí se ukázalo, že neumím fotit kaňony ani v sebeobraně, a tak jsem si odsud nepřivezl jedinou prezentovatelnou fotku. Po nějakém čase stráveném focením a koupáním byl čas vydat se na zpáteční cestu. Jen málokdy jsem se na něco těšil tak málo, jako na výstup zpátky do Châlet de la Maline. Cesta do kopce, při které nás celou cestu spalovalo slunce byla vyčerpávající. V horní části cesty, kde se do skal celý den opíralo slunce vystoupila teplota tak vysoko, že se člověku začínalo dělat špatně, motat hlava a nedostatek vody se stával akutním. Po výstupu do vesnice pak i 60° voda z vyhřátého auta chutnala jako božský nektar. Navečer jsme fotili západ slunce nad verdonem ze skal vysoko nad jeho stěnami. Naneštěstí všudypřítomný opar nedal krajině vyniknout tak jak by se nám líbilo, ale i tak to byla krásná podívaná.

Francie_150717-366-2Naše cesta po Francii už byla ve druhé polovině, a byl čas začít se pomalu vracet domů. Po ranním focení posledních záběrů na verdonské skály jsme se vydali směrem k vesnici Gordes a blízkému opatství Senanque, založenému již v roce 1148. Vesnice, která vyrostla na úbočích kopce, obklopující benediktinské opatství z osmého století s o 200 let starším hradem je uchvacující. Kamenné domy, terasové zahrady, úzké uličky, prostě nádhera. Po večerním focení už nás čekal přejezd zpět směrem ke Švýcarsku, do údolí Pralognan v národním parku Valoise. Toto nádherné údolí obklopené vysokými štíty hor je plné květeny a skýtá mnohé fotografické příležitosti. Většina naší party se vydala na poslední túru do hor, kde fotili v okolí jezera Lac Blanc. Protože další den už před námi byla dlouhá cesta domů, kterou jsem musel odřídit, rozhodl jsem se v rámci bezpečnosti túry nezúčastnit a raději zůstat fotit v údolí. I odtud se daly pořídit nádherné snímky hor nasvícených zapadajícím sluncem, i když vykoupené spoustou nadávání na kopřivy, rostoucí mezi lupinami…

Vrátil jsem se plný zážitků, dojmů z úžasné francouzské krajiny a už se nemůžu dočkat další cesty za focením. Výběr toho nejlepšího jako vždy najdete v galerii Francie. Všechny zde vystavené fotky jsou též dostupné jako nástěnné obrazy, stačí si jen vybrat. Užijte si fotky a budu rád za každý váš komentář.

Leave A Comment

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.